Podujatie s názvom „Vertikála východného vetra“, ktoré je výnimočným stretnutím potomkov príbehu z obdobia holokaustu, ktorý sa odohral v okolí Starej Ľubovne. Stretnú sa potomkovia zachránených Židov a potomkov tých, ktorí ich zachránili. Na programe budú odborné prednášky, osobné svedectvá z videozáznamu zachránených bratov Honig, moderovaný rozhovor potomkov príbehu a klecmerový koncert skupiny Mojše Band. Súčásťou stretnutia bude aj výprava na autentické miesta, kde sa príbeh odohrával.
Nižšie si môžete prečítať autentickú výpoveď jednoho z potomkov tých, ktorí Židov ukrývali, ako po rodine zachránených pátral, ako sa našli a aký je ich spoločný príbeh.
František Bondra
Od mojí maminky jsem se dozvěděl, že za války se u nich schovávali nějací Židé. Maminka pocházela z východního Slovenska a v té době žila se svými rodiči v horské osadě Skalna, nedaleko hraničního přechodu do Polska – Mnišku nad Popradom, okres Stará Ľubovňa. Pochopitelně mě to zajímalo, a tak jsem maminku tzv. „zpovídal“. Byly to jen útržky nějakého dramatického příběhu. V té době jí bylo necelých dvanáct let.
Pokusím se tyto útržky svědectví mojí maminky shrnout:
Odehrálo se to asi závěrem války. (Studiem jsem zjistil, že to bylo v roce 1944, po SNP.)
Byl velice studený podzim. Její sestra Emilie silně prochladla s pozdějšími trvalými následky.
Židovskou rodinu údajně přivedl na statek babiččin bratr Vojtek Ščurka.
Židovskou rodinu tvořili rodiče (asi 50let) a dva synové (asi 20 – 25 let).
Oba sourozenci byli ukrýváni v seníku, kde byla pro ně v seně zhotovena skrýš.
Údajně se jmenovali Heinikovi (foneticy). Jeden z chlapců možná Moritz.
V noci přicházeli do obytného stavení a pomáhali dětem s úkoly do školy.
Rodinu Imrichovou (tak se jmenovali moji prarodiče) někdo udal na gestapo, že ukrývají Židy a partyzány.
Následně přišlo na statek gestapo s cílem tyto osoby najít.
Prohlídka všech míst včetně seníku, kde byli Židé ukryti (dva bratři).
Propichování sena a hledání možného úkrytu.
Díky Bohu – nikoho nenašli. Zatčení otce rodiny – Pavla Imricha a odvedení k brutálnímu výslechu.
Zapálení hlavní stodoly včetně chlévu.
Otec rodiny se po několika dnech výslechu, vrátil domů v zuboženém stavu.
Židovská rodina pomáhala dědovi při rekonvalescenci, kde mu poskytli ze svých zásob med.
Sepsal jsem uvedené body do dopisu, kde jsem přesně identifikoval moje prarodiče – jména, datum narození, bydliště, počet dětí, časové období, lokalitu a začal rozesílat na různé instituce, jako jsou židovské obce, archivy, matriky na Slovensku a i Jad Vašem v Izraeli s cílem dozvědět se něco o této rodině. Některé instituce mi odpověděly, že pokud neznám aspoň přesné jméno a datum narození, tak je to příslovečné „hledání jehly v kupce sena“. Mým záměrem bylo ovšem něco zjistit o této rodině, případně najít její potomky. Vyptával jsem se svých příbuzných a místních pamětníků. Potvrzovali mi však jen to, co jsem již věděl. Později jsem zjistil, že jeden člen z uvedené židovské rodiny, nějaký Ernest pracoval za války na pile pro zpracování dřeva u jistého Jana Brunovského v Mnišku nad Popradom. Příjmení mi ovšem zase sdělili jen fonetické- Heinik. Někteří místní občané Mnišku nad Popradom mi vyprávěli, že před několika lety do obce přijel celý autobus Židů a hledali pamětníky války a záchrance svých předků. Protože hledali i pilu pana Jana Brunovského, začal jsem mít tušení, že se může jednat o hledanou rodinu. Proto jsem kontaktoval i potomky Brunovských, kteří mi však žádné nové informace neposkytli, jen potvrdili, že skutečně tu nějaký zájezd z Izraele byl. To bylo zhruba období od roku 2011 do roku 2018.
Zásadní obrat se stal vloni v létě 2018.
Znovu jsem navštívil místní lokalitu mých předků a pokusil jsem se zjistit, zda si někdo na něco nového nevzpomněl nebo se něco nového neudálo. Žádná nová svědectví však nezazněla. Rozhodl jsem se, že se podívám na místa, kde jsem jako dítě 4 roky vyrůstal u svých prarodičů. Šel jsem do hor trochu jinak než obvykle.
Vyšel jsem z osady Kače (údolí řeky Poprad), kde bydlel strýc moji maminky Vojtek Ščurka, o kterém jsem se již zmínil. Cestou jsem narazil na nově zřízenou naučnou stezku „Kurierské chodníčky“. Na průvodní tabuli jsem se dočetl, že je to trasa, kterou se po vypuknutí druhé světové války nelegálně převáděli z Polska do Maďarska jak Poláci, tak Židé.
Čtu tam, že do převádění se zapojili i místní občané, mezi jinými Pavol Imrich (to je přece můj děda!), Vojtěch Ščurka (babiččin bratr) a nějaký Ernest Honig.
„Vždyť to asi bude ten, kterého hledám!!! Ernest Heinik může být Ernest Honig – zní to velice podobně!“
Okamžitě jsem začal zjišťovat zdroje, kdo za projektem stojí. Městský úřad ve Staré Lubovni, který projekt zastřešoval, mi poskytl mnoho vzácných informací. Najednou jsem získal nové zajímavé kontakty. Vnímal jsem to jako zázrak. V této souvislosti jsem dostal i kontakt na Mikuláše Liptáka z Kežmaroku, který je místní znalec židovské historie a problematiky na Spiši. Popsal jsem mu příběh, s tím, že hledám jednu židovskou rodinu, která se jmenuje Honig. Obratem mi sdělil, že rodinu Honig zná a je s ní v kontaktu. Byl to pro mě velmi hluboký emoční zážitek. To jsem ovšem ještě netušil, že Oni ten příběh také znají a že nás již hledali.
Následnou komunikací již s potomky rodiny Honig jsem se dozvěděl, že se u mých prarodičů ukrývali Moritz a Šimon a nějakou krátkou dobu i jejich rodiče Emanuel a Yetti, kteří pocházeli z Malého Lipníku.
Rodina Honig vnímá přežití holocaustu jako veliký zázrak, a proto se tomuto tématu zvlášť věnují. Provozují svůj rodinný web, kde tyto velmi zajímavé informace soustřeďují .
Na tomto webu jsem se dočetl, že rodině Honig pomohl také místní řeckokatolický kněz Andrej Zima. Potomky této rodiny jsem taktéž kontaktoval a odkázal je na webové stránky Honig. Bylo pro mě překvapením, že i rodina Zimových tyto skutečnosti znala a zmiňuje se o nich ve své rodinné publikaci „ Familia Zima“, kterou napsala paní Gabriella Hlošková-Zimová (vnučka kněze Andreje Zimy) .
V současné době jsem v písemném kontaktu s Menachemem Honig (synem Moritze). Začátkem března tohoto roku se uskutečnilo první osobní setkání, kde jsme s manželkou se seznámili s některými potomky rodiny Honig, kteří se u mých prarodičů ukrývali. Byl to pro nás všechny hodně silný zážitek.
Když jsem o tom všem přemýšlel, tak jsem si uvědomil, jak málo chybělo……a já bych tu prostě dnes nebyl. Proto to vnímám i jako můj osobní příběh.
Jelikož tento příběh znovu zázračně ožil, tak mě napadlo uskutečnit slavnostní veřejné setkání, které by sloužilo jak ke vzpomínce, setkání potomků, tak i k veřejné osvětě. Jak jsem se již zmínil na začátku, osobně mi záleží na zmírnění předsudků mezi židovskou a křesťanskou komunitou i na Slovensku. Ujasnit si vztah v křesťanských obcích k židovskému národu. A především předání mladé generaci živý příběh nabitý emocemi – jak nebezpečná je nenávist k jiné národnosti, rase, náboženství apod. Tzv. číslo „6 000 000“, o kterém se ve škole učí, někdy moc neřekne. Mnozí to berou jen jako statistické číslo. Pokud je to ovšem reálný příběh, který se týká jak žida, tak i nežida, věřím, že to může někoho oslovit.
Představil jsem nápad řediteli Muzea ve Staré Ľubovni – panu Mikulíkovi. Ten se pro myšlenku nadchl a rozhodl se setkání zastřešit Muzeem ve Staré Ľubovni. Spolu jsme vytvořili program projektu, vlastně už festivalu pod názvem:
„Vertikála východního větru“ aneb Setkání potomků společného příběhu,
který se uskuteční ve Staré Ľubovni, a to 6 až 9. září 2019.
Při setkání s potomky rodiny Honig v Izraeli jsme je pozvali na připravovanou akci. Přivítali to s nadšením a slíbili aktivní účast na projektu.
V současné době se na cestu na Slovensko připravuje 32 potomků rodiny Honigů.